Pradědeček Rudolf

Rudolf Coufal se narodil v roce 1927 ve Ždírci nad Doubravou. Vyučil se truhlářem a byl fotbalovým brankářem v místním klubu. Druhou světovou válku prožil v dospívání a rané dospělosti a často vyprávěl, jak chodíval na protiněmecké výpady s partyzány. Pocházel z chudé rodiny a od dětství se musel umět postarat o sebe i o své mladší sourozence.

Po válce se oženil s mojí babičkou a přestěhovali se do Prahy. Praděda si jel údajně do Prahy nejdříve sám hledat práci a babičce trochu mlžil, že si ji našel, přitom vsadil na to, že ve volném čase vylepoval po Malé Straně letáky s nabídkou práce truhláře. Již od mých tří let mě učil houbařit a zahradničit. Uměl mě uchodit do padnutí, jednou tak moc, že mě musel v lese nechat samotného a dojít přes Brdy pro auto, protože už jsem nemohl. Učil mě lásce k pobytu v lese, učil mě pozorovat mravence v mraveništích, které jsme vždy přes letní sezonu krmili kostkami cukru. Naučil mě zřejmě i logistickému uvažování „Jak být vytížený“ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ když jsme nenašli houby, donesli jsme domů aspoň hrabanku k rododendronům a pro babičku ostružiny.

Měl červenou škodovku MB 100. Ta k lesu pod Brdy dojela na benzín, ale nazpátek jsme domů jeli z kopečka bez nastartovaného motoru, tedy zdarma. Byl to velmi silný a drsný chlap a v životě mu šlo hlavně o soběstačnost. Nerad utrácel peníze, i když je uměl vydělat tvrdou prací truhláře. Po revoluci roku 1989 se také naučil mnoha světovými jazyky větu: „Dobrý den, jmenuji se Rudolf a s manželkou máme doma v Libni pokoj pro hosty, chcete se u nás ubytovat?“ Tu na peronu na Hlavním nádraží často četl přijíždějícím turistům rovnou z papírku. Na své chatě pěstoval vše, co v našich podmínkách roste, svou vymyšlenou stavbou inspiroval skleník v pořadu Receptář.

Praděda rád dával starým věcem naději dalšího uplatnění. Poslední léta života těžce nesl, kam naše společnost směřuje. Nerozuměl konzumnímu způsobu života a nikdy se nenechal nachytat na pomyslném štěstí z koupě nové věci. Věci zachraňoval a skladoval ve sklepě, kterému začal říkat „Šop“, a měl obrouvskou radost, když tam někoho pozval a on si vybral nějakou starou věc a vzal si jí domů. Možná i proto jsem založil firmu Vyklízení dohodou. Vlastně mě baví procházet něčí opuštěná království a pokaždé, když tam najdu něco, co může ještě někomu udělat radost, vzpomenu si na pradědečka Rudolfa.