Pradědečkova biografie

Rudolf Coufal se narodil 3. 4. 1927 ve Ždírci nad Doubravou.
Vyučil se ve Ždírci truhlářem a byl fotbalovým brankářem.
V dospívání a rané dospělosti prožil druhou světovou válku.
Vlastně si nedovedu přesně představit jaké to pro něho bylo a jak moc ho to v životě ovlivnilo.
Často vyprávěl, jak chodíval na protiněmecké výpadky s partyzány.
Pocházel z chudé rodiny a od dětství musel umět postarat o sebe i o své mladší sourozence.
Po válce se oženil – vzal si mohu babičku a přestěhovali se do Prahy.
Děda si jel údajně do Prahy nejdříve sám hledat práci a babičce poté trochu mlžil, že si ji našel, a přitom vsadil na to, že ve volném čase vylepoval po Malé Straně letáky s nabídkou práce truhláře.
Již od mých tří let mě učil houbařit a zahradničit.
Uměl mě uchodit do padnutí, jednou tak moc, že mě musel v lese nechat samotného a dojít přes Brdy pro auto, protože už jsem už nemohl. Pro oba to byl myslím hraniční zážitek:)
Učil mě lásce k pobytu v lese, učil mě pozorovat mravence v mraveništích, které jsme vždy přes letní sezonu krmili kostkami cukru.
Naučil mě zřejmě logistickému uvažování ,,jak být vytížený“ – když jsme nenašli houby, donesli jsme aspoň hrabanku k rododendronům a pro babičku ostružiny.

Měl červenou škodovku MB 100. Ta k lesu pod Brdy dojela za benzín, ale nazpátek jsme domů jeli z kopečka bez nastartovaného motoru, tedy zdarma, i když krokem. Často jsme museli synchronizovanými pohyby auto znova rozjet, což nás ohromně bavilo :)😊

Byl to velmi silný a drsný chlap a v životě mu šlo hlavně o soběstačnost. Nerad utrácel peníze, ale uměl je vydělat tvrdou prací truhláře.
Po revoluci 1989 se také naučil mnoha evropskými jazyky větu: „Dobrý den, jmenuji se Rudolf a se svou manželkou máme doma v Libni pokoj pro hosty, chcete se u nás ubytovat?“ a tuto větu na peronu vlaku na hlavním nádraží často četl rovnou z papírku přijíždějícím turistům.
Pěstoval na své chatě vše, co v našich podmínkách roste, svou vymyšlenou stavbou inspiroval skleník v pořadu Receptář.
Děda rád dával starým věcem naději dalšího uplatnění. Poslední léta života zřejmě těžce nesl, kam naše společnost směřuje. Nerozuměl konzumnímu způsobu života a nikdy se nenechal nachytat na pomyslném štěstí z koupě nové věci. Věci zachraňoval a skladoval ve sklepě, kterému začal říkat šop (shop), a měl obrovskou radost, když tam někoho pozval a on si vybral nějakou starou věc a vzal si ji domu.
Byl svým způsobem výjimečný a zpětně na dědu velmi rád vzpomínám. Tím, jak jsem ho měl moc rád, jsem vnímal i jeho slabé stránky a chyby, které se teď přirozeně v životě snažím díky němu nedělat. Měl jsem dědy vlastně dva a byli jako jing a jang:) Perfektní kombinace dědů.
Byli to skvělí inspirativní dědové a pradědové.